Demokracie v ČR

Děsí mne, jak si Češi přebrali pojem demokracie. Heslo “žiju v demokratickým státu, můžu všechno” mě dost rozčiluje. Co potkávám lidi, nabývám pocit, že si lidé myslí, že demokracie automaticky znamená naprostou svobodu v každém ohledu. To ale spadá spíše pod anarchismus a jsem vcelku přesvědčen, že by se tento režim líbil jen málokomu. Proč? Protože anarchie znamená potlačení funkce státu. No a co? To znamená i potlačení jeho sociálních nástrojů. Podpora v nezaměstnanosti, porodné, důchody, veřejné školství a zdravotnictví? Zapomeňte.

Líbí se mi, jak si všichni hájí tu svou vlastní, vyňuňanou svobodu a přitom naprosto ignorují právo těch druhých na stejný svobodný život, jaký se snaží sami pro sebe vydupat. Nazval bych to hulvátskou demokracií – ano, tohle označení mi přijde nejpřiléhavější. Ohánějí se demokracií a budují kapitalismus, tvrdí, že je to tak správně a stejně závidí tomuhle tohle a támhletomu zase tamto. Každý, kdo má víc než oni, je hnusný zloděj. Tak to prostě je, umí vydělávat lépe než ty, tak má prostě víc. Pokud majetek získal legální cestou, nic ti po tom není.

Nakonec, když už těmto chytrákům dojdou argumenty a již neví, jak dál, vytáhnou další oblíbenou frázi – “to těch čtyřicet let”. Ježišmarja, lidi, na komanče se nejde vymlouvat do Soudného dne. A navíc, co se stalo, stalo se. Těch 40 let pro vás nemá být způsob, jak se vymluvit z vlastních chyb a neschopnosti, nýbrž ponaučení. Ponaučení, jak stát nemá vypadat.

Již zmiňované téma sociálního státu souvisí s dalším oblíbeným tématem v Česku – Romy a Cikány.

Nepřizpůsobiví, socky a extremismus

Jak je popsáno v psychologii davu a jak už jsme si to v praxi několikrát ověřili, opět hledáme viníka toho všeho špatného a zlého, co se nám děje, důvod, proč se přestalo dařit. Pro tentokrát jsme si jako hlavní “pachatele” označili Romy, potažmo Cikány.
Tato menšina měla smůlu, sešlo se u ní hned několik faktorů, díky kterým je snadným terčem. Zaprvé, je smůla, že skutečně tvoří valnou většinu poživatelů sociálních dávek. Zadruhé, jejich kultura a způsob života byl kdysi brutálně vykleštěn a jako takoví byli vrženi do světa, který jejich život obrací na ruby, který vyznává úplně jiné hodnoty a je řízen úplně jinou strukturou, než byli doposud zvyklí a začlenění se do tohoto systému jim činí značný problém. Není ale divu, kulturu určitého etnika nejde změnit ze dne na den, ani za pár let.

Za nynější problém s příživníky si můžeme částečně sami. Chyba je výše a podmínky dávek. Pakliže lidé mohou dlouhodobě vyžit na těchto dávkách, co je nutí k práci? Nic. A kdo dnes pracuje bez motivace? Nikdo.

Já nikoho neomlouvám, je špatné takto zneužívat pomoci státu, na druhou stranu je chybou už jen to, že toto lze. Také je ale špatné tvrdit, že Cikáni jsou paraziti, jenom kvůli tomu, že je jich většina na podpoře. I bílí jsou socky a neostýchají se stát drancovat. V dlouhodobém zneužívání dávek není rozdíl, zdali je zneuživatel Róm, Cikán či kdokoliv jiný, každý, kdo vysává stát, je špatný a všichni tito si zaslouží trest.

Jak si majoritní společnost pořád stěžuje, že Cikáni nepracují a jen se flákají na pracáku, tak by mne zajímalo, kolik z těchto chytrolínů zaměstnává byť jen jediného Roma, protože není pravdou, že by nikdo z nich pracovat nechtěl.

Asi bych byl schopen tu psát dál a ledacos, ale asi bych se do toho brzy zamotal, tohle téma je hrozně složité a zamotané a já trávím dost času tím, že se jej snažím nějak zformulovat. Proč? Protože si myslím, že současným největším problémem je hlavně nepochopení. Pokud by se lidi dozvěděli, jak to doopravdy je a vyslechli obě strany, myslím si, že by to celkové atmosféře ve společnosti prospělo.

Hlavně by to třeba znamenalo pokles rasového extremismu. Děsí mne zvyšující se počet nácků na ulici. Děsí mne, že již od pohledu se jedná o typy prosté, tupé a snadno manipulovatelné. Děsí mne, že dokážou věřit a prosazovat něco tak odporného, jako nacismus. Kéž bych se jednou dožil dne, kdy na ulici nepotkám celý den jedinou plešku.

Nočním přejezdem přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko jsme se dokodrcali až do hlavního města Makedonie – Skopje. Ačkoliv první osídlení zde bylo již na počátku našeho letopočtu a město má za sebou dlouhou historii, až na tureckou čtvrť zde moc památek nenajdete a to hlavně kvůli zemětřesení z roku 1963, které zničilo skoro celé město. Nejlépe to ilustruje statistika, podle které bylo po zemětřesení 7 z 10 lidí bez střechy nad hlavou. Nevím, zdali tato přírodní katastrofa měla vliv na počet obyvatel, každopádně Skopje má v dnešní době 500 000 obyvatel, což na hlavní město není moc. Na druhou stranu, celkem má  Makedonie 2 miliony obyvatel a při tomto srovnání už je 500 000 lidí hodně.

Většinová výstavba ve městě pochází právě z dob po ’63 a podle toho taky vypadá. Všude šedivý beton. Za našeho příjezdu bylo zataženo, takže šedivost byla umocněna ještě oblohou. No prostě, naše pocity po příjezdu byly dost smíšené. Nyní před námi stál klíčový úkol: vyměnit si peníze.

V Makedonii se platí Makedonským dinárem. Místní ceny odpovídají zhruba těm českým, univerzální a rychlý přepočet cen je makedonský dinár/2=česká koruna. Peníze jsou to pěkné, ale věčně s sebou budete nosit štos bankovek, protože Vám budou všude vracet deseti-dináry.

Byli jsme posláni do jakési nákupní pasáže, že prý je tam spousta směnáren. No, jak už to tak bývá, naše rodina málem nenašla ani jednu. Hledali jsme opravdu dost dlouho, a tak jsme měl možnost fotit.

[View with PicLens]

Po rychlé prohlídce kousku Skopje a výměně peněz jsme se jeli ubytovat. Při pohledu zpět musím konstatovat, že ubytování bylo ve Skopje nejhorší. Byl to jakýsi domácí hostel, pro 22 lidí byly 2 sprchy a 2 záchody (= 2 koupelny), takže umýt se byl docela boj. Já jsem navíc měl ještě to “štěstí”, že jsem vyfasoval místo na matraci na zemi (naštěstí jsem byl z cesty tak utahaný, že jsem usnul hned).

Po ubytování následovala prohlídka města. Během ní jsme se podívali do turecké čtvrti, na turecký trh.  To je takový vlastní svět uprostřed města. Seženete tady vše – od čerstvé zeleniny, až po autobaterii či vařič. Zde přichází jedna novinka – videozáznamy. V Makedonii jsem na foťák pořizoval i krátké videosekvence na místech, kde fotka nepřináší dostatečnou ilustraci či je zde focení poněkud obtížnější – což je zrovna právě turecký trh, plný ne zrovna přívětivých muslimů.

[View with PicLens]

Po prohlídce trhu následovalo ještě několik dalších staveb.

[View with PicLens]

Také jsme se stavili v hospodě na pivo. A už zde jsme začali objevovat makedonský fenomén jménem ‘ňemá problema’, což jsou dvě slova, která od místních uslyšíte nejčastěji. Ukázka v praxi? Přišli jsme k restauraci, která byla plná lidí, nebylo kam si sednout. Chvíli jsme stáli poblíž a koukali, když tu přišel číšník, vzal stůl a čtyři židle a bylo místo. My jsme ale nechtěli sedět na sluníčku – ‘ňemá probléma’, řekl číšník a přenesl stůl do stínu. Úžasné, nemyslíte? Nakonec jsme skončili před hradbami hradu Scupi (po kterém dnes už zbyly právě jen ty hradby).

Celou prohlídku jsme zakončili u pomníku zmiňovaného zemětřesení – před starým vlakovým nádražím. Tato budova byla při zemětřesení kompletně zničena, zbyla pouze vstupní hala. Na štítu jsou dodnes hodiny, které se zastavily v okamžiku zemětřesení. V hale se nachází muzeum.

[View with PicLens]

Na úplný závěr dne jsme šli na večeři. Našli jsme si jednu restauraci s pěknou předzahrádkou u řeky Vardar. Objednali jsme si salát a hlavní chod. Po nějaké době nám donesli salát a my jsme na něj koukali a čekali, kdy donesou zbytek. Nic se však nedělo. Chvíli jsme ještě čekali a když skutečně nic nepřinesli, snědli jsme alespoň salát, protože jsme už měli hlad. A hle, jakmile jsme dojedli salát, přišel číšník, odnesl misky a za chvíli před námi na stole stály hlavní chody. Takže jsme si odnesli ponaučení i z večeře: v Makedonii je salát předkrm.

Když to shrnu, Skopje se mi moc nelíbilo. Působilo na mne dojmem starého, oprýskaného města. I z celkového hlediska se mi zde líbilo nejméně z celé Makedonie. Na druhou stranu, všude se staví, je vidět, že se Makedonci snaží vybudovat nové a reprezentativní město, nezbývá než čekat, jak to dopadne.

Dnešní díl si dovolím uzavřít jednou fotkou, kterou jsme pořídil právě cestou na večeři. Musím říct, že jsem s ní docela dost spokojený, protože mi přijde povedená a hlavně, není upravovaná v PC.

Note: There is a poll embedded within this post, please visit the site to participate in this post's poll.

Kompletní galerie fotek ke shlédnutí zde, zde, zde a zde. (Vzhledem k omezením je to rozděleno do 4 galerií)

Proč to sem píši? No, tak samozřejmě jako reklamu, vždyť je to kamarád. Taky proto, že si myslím, že za poslechnutí určitě stojí, ty texty jsou povedené, protože Šrája má co říct a nebojí se vyjádřit. Ale hlavně, Šrája mne požádal, zdali bych mu nenafotil promo fotky. A já jsem samozřejmě souhlasil, vždyť kdy se zase bude opakovat příležitost zkusit něco nového s foťákem, že?

A takto to dopadlo. Co na ně říkáte?

[View with PicLens]

Pavlína Malá mne konktaktovala a po domluvě mi zaslala zadání zakázky. Jednalo se o 9 NS textu, který chtěla dodat ze dne na den, což je vcelku slušné sousto, ale vzhledem k tomu, že byly prázdniny a já měl spoustu času, jsem nabídku přijal. Přijal a zdárně dokončil v zadaném termínu, dodržel jsem rozsah 9 NS a splnil všechny ostatní kritéria zadání. Hotové texty jsem poslal na email a Pavlína Malá je přijala. Až potud se jedná o obvyklou zakázku, která probíhá bez komplikací. Bohužel, jakmile jsem texty odeslal, Pavlína Malá přestala komunikovat a dodnes (tj. 50 dní od dodání textů) nezaplatila.

Bohužel, i takový je svět internetového obchodu a je až s podivem, že se mi tento jev tak dlouho vyhýbal.

Možná si říkáte, že tu pouze brečím a ano, trochu vyplakat se potřebuji, ale hlavně berte tento příspěvek jako malé varování a doporučení ostražitosti při případných obchodech s touto neplatičkou.

Pár informací na závěr:

Jméno: Pavlína Malá
Nick: Quickreg
WWW: quickreg.cz
E-mail: info@quickreg.cz
Tel. číslo: +420 607 423 085

1. Obrácený model reklamy

No řekněte, kdy jste naposledy viděli reklamu, kterou jste si zapamatovali pro její originalitu, resp. dobrý nápad, vtip či zajímavé provedení? Já si na žádnou nevzpomínám. Ale reklam, které se nám násilím vedraly do mysli svojí otravností a vlezlostí, je mnoho. A to je přesně ono. Reklamní kreativci už nejsou schopní vymyslet nic, co by pozitivně vyčnívalo z průměru, a tak na to jdou z opačného pólu – vyčnívají v negativní rovině. Reklamy staví co nejotravnější a nejstupidnější, aby si je člověk zapamatoval jako příšernou reklamu. A ono to opravdu funguje, je překvapivé, jak účiná metoda to je, virálně se tyto výplody šíří rychlostí blesku. Zářným příkladem je reklama na XXXLutz, kterou bez rozpaků označím za nejúspěšnější v tomto žánru. Dal bych sem video, ale Vy určitě víte, co mám na mysli, že?

2. Meme kultura

Každý člověk, který občas brouzdá internetem jen tak pro zábavu, již určitě alespoň párkrát na tento trend narazil. Meme obrázky jsou všude. Jako nápad to není špatné a některé jsou i dobré, bohužel vě většině případů se to zvrtlo. Polovina memů, které dnes lítají po internetu, jsou jen přepsané staré vtipy či obrázky, obohacené pouze o trollface, me gusta atp. To je taky trošku zoufalé, ne?

3. Sci-fi žánr

Mám rád sci-fi, ale zjišťuji, že jakmile autoři dospěli k vizi vesmírných lodí létajících rychlostí světla a k postapokalyptickému obrazu světa, jejich imaginace ustrnula. Již se neobjevuje nic nového, pouze se pořád dokola opakují laserové pušky a teleporty. Asi namítnete: Vždyť nic víc už nejde vymyslet, tenhle žánr je vyčerpaný. Ale to není pravda, zakladatelé sci-fi jako A. C. Clarke, R. Bradbury či I. Asimov byly v úplně stejné situaci, jako dnešní autoři. Také si mysleli, že žijí v době, kdy je civilizace na vrcholu a využívá vrcholné technologie. A přesto dokázali stvořit díla, ke kterým se vracíme dodnes. Byli to vizionáři, ale to přeci není zvláštní živočišný druh, tak přeci nemohli vymřít.

Jednoduše, dle mého názoru to s naší fantazií jde hodně dolu. Nevím proč. Možná to má za vinu velká multimedialita dnešní doby, nevím.Výše zmíněné příklady jsou ty nejvíce do očí bijící, třeba Vás napadnou další. Anebo mne vyvedete z omylu a řeknete mi, že lidé ve fantastické krizi nejsou.

Co si myslíte vy? Horší se naše představivost? Je toto pouze přechodná doba temna a zase se to zlepší? Napiště mi Váš názor!

Celý nápad vzniknul jednoduše – získali jsme kameru a mě již dlouho fascinoval pokus Darrena Browna, při kterém položil na ulici peněženku, která byla obkroužená žlutou kružnicí. A představte si – nikdo se jí 3 hodiny ani nedotknul, přestože z ní koukala tučná hotovost. Prý kvůli tomu žlutému kruhu.

Jak to dopadlo po přenesení do českých podmínek už se podívejte níže.

Máte se na co těšit! :)

Zastřešující dějová linie, odehrávající se v říši andělů, je asi nejslabším článkem celé knihy, hlavně kvůli dějové nezajímavosti. Kromě plnění povinností andělů strážných mají hlavní postavy ještě jiné zájmy, a to průzkum nebe a zdejšího systému autorit. Bohužel celý výzkum působí trochu křečovitě, spíše jakoby se autor snažil roztříštit jednotvárnost andělské práce. Podobně tak encyklopedické vsuvky již nejsou tolik zajímavé a čtivé, jako v předchozím díle.  Avšak co zde kniha ztrácí kompenzují zbylé tři dějové linie, sledující osudy tří rozdílných lidí z různých částí světa, o něž se v roli anděla strážného stará zesnulý Michael Pinson. Právě plynutí životů Michaelových svěřenců dává knize spád a napětí. Díky Werberově schopnosti vymýšlet zajímavé zápletky a především nečekané zvraty jsou pasáže věnované životu duší v Michaelově opatrovnictví opravdu čtivým textem, u kterého se čtenář nenudí.

Tu a tam je do příběhu zakomponováno trochu kritiky aktuálního světa a politiky, stejně jako se autor nevyhnul svému obvyklému poselství o vyspělých počítačích a umělých inteligencích.

Jak je již autorovo zvykem, kniha končí protnutím všech dějových linií. Tentokrát není konec tak nečekaný a náhlý (což je možná škoda), ale alespoň končí happy-endem. V porovnání s prvním dílem je jeho pokračování spíše nudné plkání a nezbývá než doufat, že další kniha bude o to lepší.

Nápad zúčastnit se jsem měl již o rok dříve, avšak tenkrát to nevyšlo, z části kvůli špatné partě a z části kvůli nepřízni počasí. Tento rok jsem ale poznal několik nových lidí, kteří jsou navíc schopní jít do podobných akcí. A tak se stalo, že nás pět stálo v půl sedmé na českobudějovickém vlakovém náměstí a kupovali jsme si jízdenku do Tábora – ano, jsem měkota, šel jsem pouze 30 km dlouhou trasu z Tábora.

Cesta do Tábora uplynula rychle za příjemného pokecu a snídaně. V Táboře jsme byli pár minut po osmé. Přesunuli jsme se k autobusovému nádraží, kde probíhali registrace. Zaplatili jsme startovné, nafasovali mapy a přesunuli jsme se do parčíku, kde jsme čekali na příjezd posledního člena naší výpravy. Označení člen není úplně přesné, neboť se jednalo o členku – jedinou odvážnou holku, kterou se nám podařilo k této taškařici ukecat. Když i ta dorazila, nastoupili jsme na trasu.

Šli jsme a šli. Kilometry přibývali, 1. punkt, 2. punkt, …

Když jsme byli ve 2/3 trasy, byli jsme svědky zajímavé situace – trasa vedla kolem pole, cesta se na konci pole zalamovala v pravém úhlu, a tak každého pěšáka napadlo, že by se to dalo zkrátit přes pole. Většina lidí však zůstala u nápadu. Ne tak skupinka nějakých holek, které to suveréně střihly přes pole. Záludnost však spočívala ve faktu, že v onom zlomu trasy se nacházel checkpoint (neboli kontrola, že). Nechali jsme si orazítkovat mapu a v tu chvíli se v našich hlavách zrodil poťouchlý plán.

A tak se stalo, že jsme se já a David oddělili od skupiny a dlouhým krokem jsme se jali přibližovat se ke skupince oněch holek. Když jsme je dohnali, šli jsme za nimi a vedli dialog v tomto smyslu: – “Ty jo, to bych neřekl, že v té zatáčce bude kontrola.” – “Jo viď, taky mě to překvapilo … ale to musí bejt blbý, když ujdeš 30 kiláků a pak nedostaneš botu.” Po chvíli jsme přestali a holčiny předešli. V tu chvíli už jsme jenom slyšeli: “Takže sme za krávy, jo?!”

Zhruba 5 kilometrů před cílem už nás začínali dost bolet nohy. Já měl úplně otlačené palce, David plnou nohu puchýřů, Mates zase rozedřené paty atd. Vůbec Mates se vyprofiloval v dokonalého ajťáka. Na pochod nastoupil v džínových tříčtvrťácích a teniskách městského typu, vybaven pouze mikinou a igelitkou s koláčem od maminky a třičtvrtě-litrovou flaškou s vodou a šťávou.

Do cíle jsme došli už hodně uťapaní. Vyzvedli jsme si botu (= trofej za dokončení závodu, pro ty, co o tom neví nic) a přesunuli se na náměstí, kde bylo plno stánků s jídlem, pitím a pochutinami. Také zde rozdávali zdarma nealkoholické pivo v dvoulitrových flaškách – proti občance lidem nad 18 let. To jsme sice nepochopili, ale byli jsme vybaveni dvěma plnoletýma osobama, tudíž jsme dvě flašky ukořistili, chtiví po ukojení žízně. O to větší bylo naše zklamání, že toto “pivo” chutná jak voda pošimraná chmelem.

Když jsme si v Prčicích odpočinuli, najedli a napili, šli jsme hledat místo, odkud měla jezdit kyvadlová doprava do Heřmaniček, odkud nám jel vlak. Když jsme místo našli, docela nám dech vyrazila cena, která byla stejně vysoká, jako startovné závodu, tj. 30 Kč. To nám přišlo za pěti kilometrovou jízdu v přeplněné sauně docela dost, na druhou stranu jsme neměli tolik času a sil, abychom na vlak došli po svých.

Na nádraží jsme si chvíli čekání ukrátili kladením mincí na koleje a následným hledáním rozjetých mincí.  Poté dorazil náš vlak, a tak jsme nasedli, vděčně se usadili do coupé a ujížděli jsme směr České Budějovice.

Pochod Praha-Prčice je zajímavá akce. Trasu chodí spousta lidí, mapu máte pouze kvůli razítkům, jinak je úplně zbytečná, protože jste každou chvíli unášen davem. I přes velké množství lidí vše probíhá v pohodě a v klidu, takže si akci každý užije. Mě osobně pochod příjemně překvapil a rozhodně se na něj příští rok chystám zas.

A Vy? Chodíte na pochod Praha-Prčice? Máte nějaké zajímavé zážitky z této akce?

V rukou třímám krabičku. Je vyrobena z papíru a má netradiční konstrukci. Do obdélníkovitého pouzdra je kratší čelní stranou vsunuta jakási miska. Uvnitř jsou drobné dřevěné špalíčky, jejichž jeden konec je obalen čímsi hnědým. Je to krabička sirek.

Při bližším prozkoumání zjišťuji, že krabička měří zhruba 4 cm na délku, 3 cm na šířku a je vysoká asi 1, 5 cm. Horní plocha je vyzdobena obrázkem, patrně logem firmy. Po stranách je na krabičku nalepen jakýsi hrubší papír – škrtátko. Sirky mají čtvercový průřez o straně zhruba 2 milimetry. Jeden z konců každé sirky je obalen sírou, kterážto slouží k zažehnutí sirky.

Pokud bychom se podívali do historie, zjistili bysme, že ač se to může zdát zvláštní, prvním “přenosným ohněm” nebyly sirky, nýbrž zapalovač. Avšak má to svůj důvod. Nikdo nebyl dlouho schopen vytvořit takovou zápalnou směs, která by se nevznítila samovolně, zatímco zapalovač je pouze upravený princip svíčky.

No, řekl bych, že to žádný extra výkon není. A to jsem psal, říkat to z fleku, to musí být asi docela záhul. Ještě mám co trénovat. :)

Jenom bych na závěr dodal, že výše napsané je čistá imaginace, žádnou krabičku sirek jsem před sebou neměl.

A co vy? Zkuste to!